GlosyKomentáře

Letošní Nobelovu cenu míru přisoudila švédská akademie někdejšímu viceprezidentovi USA a ekologickému aktivistovi Al Gorovi. Domnívám se, že právem a je už jedno, zda-li se v jeho teorii objeví tím více tím méně určitá chyba. Gore zpopularizoval takové teze, které rozdmýchávají celosvětovou diskuzi. Ve svém filmu Nepříjemná pravda shrnul argumenty zastánců teorie globálního oteplování, čímž se zařadil po bok mnoha ekologických organizací a přiblížil světu názory mnoha nepochopených extrémistů. Nepromlouval zcela jednoznačně, ovšem metodou jasné argumentace, která si vyžaduje erudovanou reakci. Ke kritice a rozbíjení jeho tezí opravdu přišlo, pravda ovšem, nikdo se mu (zatím) pádností argumentů nevyrovnal. Světové organizace hledají osobu, která by vahou svých slov depresivní zprávy o vyschnutí Čadského jezera či tání alspských ledovců smysluplně rozbila. Nedaří se, naopak i státy dosud opomíjející ekologii - třeba jako Čína – deklarují enviromentální politiku. Tak jako symbolický zisk Nobelovy ceny přispěl k urychlení řešení politických problémů té či oné části světa, tak přispívá Al Gore do diskuze o budoucnosti této celé planety. A věcně. Když už máme ten věk telekomunikační dálnice, nelze ani činit jinak, než odměňovat jeho tvořitele.

Zatímco my pomalu zalézáme za pec, v Barmě vyšli do ulic lidé. Barma se nalézá v v tzv. Přední Indii, jedná se o stát, kde převažuje budhistické náboženství a kde žije více jak 40 miliónů lidí.

Foto: www.tageschau.de

Nedávno jsem dohrál Resident Evil 4. Určitě si nechte tuto hru předvést, když už ji nebudete chtít hrát. Je to bomba, platinový titul. Ale to je teď jedno. Chtěl jsem se podělit o jeden velice závažný fakt, který je počítačovým hrám vlastní již od nepaměti. A tím je optimismus. Přílišný optimismus finálních záporných postav. Je to strašné.

S hlavním hrdinou takřka libovolné hry se doslova prosekáváte skrz tuny a tuny nepřátel, Vy, jako jedna jediná osoba vyvraždíte armádu nohsledů hlavního záporáka – ale ten se Vám neustále směje do obličeje, hecuje Vás, dokola se ptá „To je všechno co dokážeš?“ a ironicky vyhrožuje „No dobře, možná máš devět životů, ale co tohle“ – a následně na Vás pošle ještě větší hromady svých vojáků. A nakonec, když se prostřílíme až k jeho osobě samotné až téměř vítězně pronese „A tady zemřeš, hlavní hrdino“, aby po deseti minutách boje zůstala na zemi jen jeho zohavená mrtvola. Prostě optimista.

Zamyslel jsem se. Copak ten optimismus nemá hranice? Posuďme sami – i v případě, že by záporák dokázal ve finálním souboji hlavního hrdinu porazit – co by mu zbylo? Nám jako hráčům se podařilo zlikvidovat celou jeho armádu, včetně nejbližších pobočníků a bodyguardů, často zneutralizujeme i jeho rodinu, jeho domov, obydlí a majetek – takže i kdyby nás náhodou na poslední chvíli zastavil, tak mu nezbude ze života nic. A on se jen směje a směje.

Resident Evil 4 v tomto nebyl výjimkou. Dvě nejvíce záporné postavy – samotný lord Sadler a jeho liliputánský kamarád Salazar, překypují radostí, zatímco jsem se s policistou Leonem prořezával skrz tuny zombií, abych stanul tváří v tvář obrovské hroudě zmutovaného masa, do které jsem pálil z raketometu tak, že jim nezbylo moc šancí. Do poslední chvíle se mi smáli a chystali na mne větší a větší výzvy. Nepomohlo jim to. I když si sám o sobě myslím, že jsem velký optimista, tak jsem si povzdechl – jejich optimismus bych chtěl mít.

Ten raketomet byl navíc s neomezenou municí.

Máme za sebou léto, někteří z nás to pocítili již během posledních čtrnácti dnů, kdy nám výše vylezlé rtuti teploměrů nesynonymovala zrudlou kůži a pot, někteří až když se navrátili z krajů, kde se konec léta s podobným problémem neslučuje.

Nový prezident Turecké republiky?

Foto: Tomáš Kavka

Nalézt pamětníka, který by mnohé prožil, mnohé znal a dobře se ve svých životních zážitcích orientoval, nebývá jednouché ani snadné. Proto je potěšujícím publikačním počinem vydání memoárů profesora Iva Pondělíčka. Kniha vznikla jako rozhovor s Milošem Šindelářem, fotografem a publicistou, jenž rovněž mnohé zažil, u mnohého byl a mnohé dobře zná. Šindelář proto Pondělíčkovi při jeho vzpomínání na běh života více než zdatně sekunduje a často ho vhodně doplňuje. Druhá polovina 20. století nebyla na významné historické události skoupá a není nezajímavé se s nimi seznámit na příkladu konkrétního jedince, kterého soukolí dějin několikrát dost výrazně semlelo. Pondělíčkovo vzpomínání plasticky přibližuje erozi svobodomyslného vysokoškolského studia na počátku 50. let, brutalitu a absurditu vyšetřovací vazby Státní bezpečnosti v Brně, tragikomickou atmosféru českého venkova v začátcích kolektivizace, kafkovské okolnosti jeho návratu na brněnskou univerzitu, drsnost „profízlovaného“ maloměsta, kde působil jako klinický psycholog, etc, etc. Vzpomínky jsou čtenáři předkládány ve čtivé podobě, bez zbytečného patosu, spíše s humornou nadsázkou. V podobném duchu můžeme proplout vzedmutými šedesátými léty, kdy byl Ivo Pondělíček opět u mnohého, stýkal se zajímavými lidmi zejména z kulturního života (celou knihou se kupříkladu vine jeho dávné a dlouhé přátelství s Milanem Kunderou), přes vysilující sedmdesátá a vysílená osmdesátá léta prakticky až do současnosti. Přečíst si životní příběh jednoho neobyčejného outsidera, který působil jako psycholog, sexuolog, teoretik umění filmového a výtvarného, vysokoškolský profesor, rozhodně stojí za to. Ono občasné nadbytečné stylizování se do role nevyvoleného, věčně odstrčeného a předbíhaného je snad jedinou výraznější slabinou knihy, iritující o to víc, že vypravěčem je psycholog. Nicméně každý má ve vyšším věku nárok na osobitost a při pohledu z jiného úhlu se může jednat o vcelku sympatický další rozměr reflexe reálného života. A o životě Pondělíčkova zpověď opravdu je.

Outsiderova zpověď, Ivo Pondělíček, 344 stran, Vydalo nakladatelství Pragma, Praha 2007

Jestli jsem něco v životě vždycky něco obdivoval, tak to byli řidiči autobusů. Ať už ti dálkoví, kteří musí vydržet tisíc kilometrů na jeden zátah a kteří jsou od svých rodin na dlouhé hodiny vzdálení, tak ti městští, kteří každý záhyb města znají, nepovolí jim nervy v žádné zácpě a zároveň disponují tvrdostí, kdy opilce či jiného výtržníka z vozu vyhodí, o bleskových reakcích (u tak velkého vozidla bezvýhradně nutných) nemluvě. Samozřejmě, že tyto vlastnosti by se daly aplikovat i na další řidiče velkých vozidel nebo třeba i řidičů tramvají, ale majestátní posed za obrovským volantem mne tak nějak fascinuje. Možná jde o léčení komplexu, ale když sedím v autě, tak volantem točím jen zlehka, kdežto autobus i při malých zatáčkách, kdy v autě dělám pohyb o čtvrt otáčky, točí volantem třikrát dokola a to se mi líbí, pořádně si „zařídit“. Zkrátka tomu tak je.

O to více mne překvapilo, když jsem se asi před půl rokem doslechl, že nějaký vývojařský tým chystá hru s názvem „Bus Driver“. Hra okamžitě vzbudila mou pozornost, ne snad, že bych čekal hru roku, ale spíš – co to vlastně má být. To se jako bude jezdit po vytyčených trasách, budu muset držet stanovené limity času a i se jinak chovat ukázněně? Že by doopravdy simulátor atmosféry za velkým volantem? Neváhal jsem ani chvíli a hru si opatřil, respektive její demoverzi, která není oproti placené (cca 22 EUR) nijak omezena, vyjma časového limitu jedné hodiny na vyzkoušení.

Byl jsem příjemně překvapen. Hra, jakkoliv působí nízkorozpočtově, má své kvality, které i starého harcovníka mého formátu překvapily. Zvyky ze všech závodních her můžete hodit za hlavu, tohle je opravdu simulátor řidiče linkového autobusu a to nejen ve městech, ale i mezi vesnicemi, v horách a za ztížených podnebních podmínek. Hra Vás nutí dodržovat všechna pravidla, jaká Vás napadnou. Nutnost používat světelné znamení o změně směru jízdy (blinkry prostě), otvírání a zavírání dveří vozu na správném místě zastávky (plus nutnost dodržení časového limitu s tolerancí na opozdilé cestující), dodržování předností z prava, samozřejmě dávat pozor na semafory, dodržování maximální povolené rychlosti (což s těžkým a pomalým autobusem není problém) a jako perlička – správné brzdění, abyste nevylekali cestující. Říkejte si co chcete, ale toto v žádné hře ještě nikdy nebylo.

Hra je rozdělena na několik úrovní, kdy z počátku jedete krátkou trasu o dvou zastávkách a končíte na okružní jízdě městem nebo dálková linka přes Alpy. Takže zábavnost, pokud Vás oslovuje téma, jako takové, je celkem slušná. Různé druhy vozů celkem přesvědčivě simulují chování fyziky – kdy přidávat plyn a kdy brzdit, předstih v zatáčení a tak dále – to je celkem slušně nasimulováno. Moje překvapení neznalo mezí, čekal jsem mnohem větší blbost.

Hře bych samozřejmě vytknul několik věcí. První z nich je grafika, která mohla být buď lepší nebo výrazně rychlejší – nemám nejslabší stroj a hra byla na můj vkus příliš líná. Druhou věci jsou absence legendárních vozů Ikarus (maďarské harmoniky), na které vzpomínám s láskou od dětství pro jejich nezaměnitelný pach. A hlavně – když si budu chtít hru užít s volantem – kde se sakra prodávají tyto herní periferie s průměrem 40 centimetrů?

Tentokrát se tu musím zmínit o jednom empirickém poznání zpochybňujícím poslední výzkumy v oblasti enviromentalistiky. Vycházet budeme z výsledků jedné vědecké kapacity a jejich univerzálně platných závěrů. Jimi bylo zpochybněno paradigma zelené planety plné stromů a podobných nesmyslů potřebných ke stále příliš rozlezlému procesu fotosyntézy. Těch bude vždycky dost, potřeba je modrá voda, v ní je budoucnost. Ta zapříčiní úrodu v dosud nezkultivovatelných oblastech. Naše planeta se tak stala modrou. Až do dnešního rána jsem byl za tuto pozitivní vizi velice rád. Ovšem není to tak, z mýlky mě vyléčila osobní zkušenost. Vstanu, dojdu do koupelny a voda nikde. Celý den pak tanu a doufám, že jde pouze o běžnou odstávku, nějaký marginální problém. Ale ne, informace se mění, dodávky mají být obnoveny v deset, dvanáct, dvě hodiny a přitom do večera stále nic. Informaci mi nikdo nedá, protože neví. Voda ve střední Evropě prostě došla. Jsme u konce, naše planeta není ani modrá, je černá, hnědá, žlutá. Však všichni známe barvu pouště. Pane profesore, mýlil jste se!

V uplynulém týdnu jsem se na této stránce odmlčel, neboť se nehodí veřejně vystupovat ve chvíli oficiálního smutku. Po sestupu příbramské Marily z nejvyšší soutěže po deseti letech bylo, myslím, na místě na okamžik se zastavit a zamyslet. Třeba nad tím, jak se našim médiím podařilo české veřejnosti vnutit představu, že Příbram pirátsky parazitovala na posvátném jménu Dukly mezi mrakodrapy. Nerad bych se dostal do pozice Saturnina uvádějícího románové příběhy na pravou míru, ale toto upřesnění si neodpustím. Po sezóně 1995/96 se tehdy druholigová Příbram ocitla ve finanční tísni a spojila se proto s třetiligovou Duklou Praha. Následující druholigovou sezónu odehrálo mužstvo na pražské Julisce a pod vedením trenéra Ladislava Škorpila suverénně postoupilo do nejvyšší soutěžě a do finále Poháru ČMFS. "B" tým odehrál svou třetiligovou sezónu v Příbrami pod vedením Josefa Csaplára. Ukázalo se, že představitelé Dukly nejsou schopni zajistit, aby se liga úspěšně hrála na tradiční Julisce, proto došlo k přesunu do Příbrami pod neutrálním názvem FC Dukla bez určení města. Název města se do názvu klubu vrátil až později, kdy už bylo zcela jasné, že tradice fotbalové Dukly je přerušena. Po příchodu titulárního sponzora pak zanikl i poslední relikt na obdivovaný i nenáviděný vojenský tým. Je tedy pikantní, že v příštím druholigovém ročníku se setkají Příbram i Dukla Praha, přestěhovaná z Jakubčovic. Není jistě náhoda, že čeští žurnalisté téměř se slzou v oku vítají návrat Dukly, kterou počátkem 90. let pomáhali potopit neustálými odkazy ne její "lampasáckou" minulost. Patří to k bontonu...

Amigu všichni jistě dobře známe. Je to prakticky deset let mrtvá platforma, ale kdybychom to brali čistě komerčně, tak je mrtvá téměř dvacet let. Tolik doby uplynulo od posledního opravdu výdělečného a kultovního stroje ze stáje firmy Commodore, Amiga 1200. Nechci se zde zabývat historií tohoto skvělého stroje a potažmo platformy, je to opravdu zbytečné a nikomu to v dnešní době nic neříká. Moje sdělení má jenom být – Amiga žije!

Ti z Vás, kteří náhodou tuší, o čem zhruba hovořím, se podivují, ostatní vlastně také kroutí hlavou. Jak může být deset let mrtvá a zastaralá platforma „živá“? Inu, původní tvůrci Amigy sice sem tam něco zbastlí (celá historie procesu, který vrcholí právě v těchto dnech, je opravdu pohnutá), ale Amigu, tu starou dobrou nefalšovanou, drží při životě právě a jedině fanoušci, který po celou tu dobu neúnavně produkují nový software a někteří dokonce hardware. Je neuvěřitelné, co všechno dneska Amiga dokáže – hardware koncepčně z roku 1985, který po mírných modifikacích (ale i bez nich koneckonců) prokázal svou nadčasovost a je použitelný dokonce i v dnešních dobách. Sice to není Vaše Pentium 4 na 3,5 GHz, ale když to zestručním – Amiga, resp. její programové vybavení, má přístup na internet, podporuje harddisky, DVD, vypalovačky, PCMCIA zařízení, modemy, sítě… a to vše v základu běžícím na 14 MHz a 2 MB RAM. Ne snad, že bych chtěl vyžadovat po běžných čtenářích nějaké hluboké technologické znalosti, ale trochu matematiky – Amiga 1200, o které hovořím, má 500x menší operační paměť a 228x nižší frekvenci hlavního procesoru, než dnešní běžné počítače. A přesto dokáže rámcově to samé – nemá samozřejmě dnešní výkon na nějaké moderní hry, ale pokud je pro Vás počítač symbolikou textového editoru, prohlížeče internetu a obrázků či pouštění hudby a filmů, dokáže Vás Amiga (s přihlédnutím k jejímu stáří a tím pádem určité omezenosti – i když omezenost je v tomto případě nezvyk „nejsou to Windows“) uspokojit.

Proč to celé píšu? Proč je Amiga živá? Inu – jakožto majitel několika kusů těchto značek (nejsem její fanatický vyznavač, ale nostalgickou hodnotu pro mne má, nějaký peníz jsem do ní nacpal a při prezentacích sklízím úspěch), který se pohybuje po internetu, narazil jsem na portál, který má údajně sdružovat české a slovenské amigisty. Takových jsem viděl samozřejmě již desítky a v našich končinách vždy skončily úpadkem. Tento portál (amiga.probers.info) ale byl jiný. Vypadalo to, že tady to bude žít. A žilo! A jak! Velice zajímavá sestava lidí, kteří se v problematice orientovali od minulosti do budoucnosti. Připadal jsem si mezi nimi jako blbec, jelikož jsem odjakživa měl Amigu jen na hraní, ale tito lidé berou Amigu opravdu vážně – ze všech hledisek. Nelitují investice v řádu deseti- až statisíců (hardware pro Amigu se dnes prakticky nevyrábí a pokud se vyrábí, je velmi drahý, je nedostupný a jeho papírový výkon stojí za starou bačkoru), sbírají staré stroje, ladí si je, nechávají si je opravovat až ve Francii, skupují postupně celou eBay a tak dále. Opravdoví fandové.

Nikdy v životě se mi ani nesnilo, že bych se měl kdy zúčastnit srazu Amigistů. Totiž – pár lidí v mém blízkém okolí Amigu mělo, ale podobně jako já, čistě na hry – takže setkání s nimi bylo vždy příjemné, ale tak nějak – už jsme se znali mnoho let… Každopádně 25. května 2007 proběhl ve vesnici Bystřice na Jičínsku celorepublikový sraz amigistů z daného portálu. Celá akce trvala od pátku do neděle a odehrávala se v prostorách staré hospody – prostoru tedy bylo více než dost. Setkalo se nás asi patnáct lidí a dohromady jsme dovezli přibližně dvacítku Amig – a to všech typů a druhů – od raritní Amigy CDTV přes ještě raritnější Amigu 500 s externím řadičem, Amiga CD32, pár Amig 600 a pak samozřejmě nejlepší stroje všech dob, Amiga 1200, které navíc byly v modifikacích, jenž se mohou funkčností směle podívat současným PC do tváře (jak jsem psal výše). Celý víkend se pilo, veselilo, hrálo, předvádělo a jinak se bavilo. Byl to jeden z nejúžasnějších zážitků mého života a opravdu jsem si poprvé v životě přál známé klišé – aby to nikdy neskončilo.

Takže Amiga žije přátelé, ať si Bill Gates říká co chce, ať si Intel vyrábí rychlejší procesory do alelujá – OS Amigy a její procesor od Motoroly je objektivně to nejlepší, co kdy člověk stvořil. Vezměme si z nich příklad.

Abnormálně zajímavou statistiku přineslo dvaadvacáté vydání časopisu Týden. Jejím obsahem je srovnání rozpočtů jednotlivých fotbalových ligových klubů.

Logo Slavie Praha, jednoho z těch lépe hospodařících klubů

Zdroj:www.slavia.cz

Snad nebudu nařčen z toho, že propaguji tuto druhou nejobdivovanější firmu v České republice, ale musím se o to s Vámi podělit. V rámci PR kampaní jsme viděli mnoho věci, dokonce existuje i mnoho PR počítačových her. Za všechny jmenujme hru "Game Over: Domácí násilí", která vyšla zdarma pro PC v rámci kampaně proti domácímu násilí. Ve hře jste se Sims stylem starali o dvojici mladých lidí, nechali je chodit do práce, vydělávat na vybavení jejich bytu a podobně. (Samozřejmě, že sadisti nechali obě postavy po celou dobu zamčené na toaletě, dokud se neutopí ve vlastní moči).

Potřebuje ale PR firma jako je ČEZ? Inu, pakliže mají PR oddělení, tak jej potřebují, o tom není sporu. Ne, neděste se, k počítačovým hrám se ČEZ neuchýlil (byť nějaké interaktivní prezentace s jejich logem jsem již viděl), každopádně v těchto dnech vychází hra, u které jsem dlouho (a marně) oranžové logo ČEZu hledal.

Eledees (v USA Elebits, Konami 2007, Nintendo Wii) je totiž hra o tom, že hledáte malé skřítky, energiťáčky, kteří Vám umožňují rozsvěcet žárovky či zapínat elektrické spotřebiče. Princip hry je v tom, že skřítkové se různě schovávají a Vy je musíte nalézat. To vše funguje na principu nadzvedávání předmětů, otvírání skříněk, krabic nebo otáčením sklenic vzhůru dnem, jestli se tam nějaký skřítek náhodou neschovává. Na hře je krásně vypracovaná fyzika. Na počátku hry můžete zvedat knížky a sklenice, později můžete i třeba televize nebo židle a ke konci hry házíte po místnostech nábytkem (ano, některé herní principy jsou převzaté ze slavného Katamari Damacy). Čím více skřítků najdete a posbíráte, tím více elektrických spotřebičů zapnete a čím více spotřebičů zapnete, tím těžšími předměty v okolí můžete manipulovat - například nadzvednete vanu a prozkoumáte, zda-li se tam neskrývají další skřítci. Hra jednoduchá v základu a principu, ale úžasná svou inovací a zpracováním - jestli máte šanci, tohle si určitě zahrajte!

Ale abych se vrátil k tématu - takřka okamžitě po rozehrání hry jsem si říkal - není tohleto Wattík? A tohle Joulinka? A tohle - šmankote - to je přece Duháček! Seděl jsem jako zkoprnělý a dlouho jsem přemýšlel. V téhle hře má ČEZ prsty, to mi nikdo nevymluví!

Všichni se za ním otáčeli. Ženy, muži, děti, turisté a snad by se za ním otáčeli i psi, kdyby byli tak vysocí. Zdálo se, že všechny uhranul a že by celý ten dav lidí tancoval, jak by on pískal. Kdyby ovšem chtěl. Jel jsem po eskalátoru těsně za ním, a řeknu vám, že zírají-li mlčky vaším směrem ty desítky až stovky lidí, je to opravdu neuvěřitelný pocit. On si těch pohledů ale vůbec nevšímal a skromně se věnoval své profesi. Přidržoval hadr tak, aby obsáhl celou šířku plochy mezi madly eskalátorů a dovedně se vyhýbal občasným vyvýšeninám. Když dojel dolů, propral hadr v kýblu a jel zase nahoru. Vsadím se, že v žebříčku váženosti profesí by se umývači eskalátorů v metru umístili někde mezi lékaři a učiteli.

Autoritě nejnenáviděnějšího povolání všech dob, dopravního revizora, by naopak nepochybně prospělo, kdyby revizoři vyfasovali i kbelík a hadr a kromě čistění prostředků hromadné dopravy od černých pasažérů cestou sem tam vypulírovali i nějaké to pohyblivé schodiště. Ostatně když vám v metru zastoupí cestu uniformovaný chlapík s mokrým hadrem v ruce, je to hned něco jinačího než být obtěžován němým revizorem. Ostatně červené logo dopravního podniku na hadru by celé činnosti symbolicky i reálně dodalo punc koridy. Dopravní revizoři totiž mohou uklízečům popularitu toreadora jen závidět.

Naposledy jsem se na tomto místě trochu přepjatě rozhorlil nad zoufalým vystoupením českých juniorů na světovém šampionátu v hokeji a vyjádřil jsem naději, že podobně si nepovedou na svém mistrovství hráči A týmu. A skutečně! Naši předčili veškerá očekávání a obsadili krásné sedmé místo, které alespoň mně připadá jako velký úspěch a dost dobře nechápu zbytečnou skromnost našeho trenérského stratéga Aloise Hadamczika, který bere jako úspěch postup do čtvrfinále a nedokáže se upřímně radovat ze záchrany. Víte, jak smutno musí být na Ukrajině a v Rakousku? Dnes bych rád připomněl vystoupení fotbalové reprezentace do 19 let v kvalifikačním turnaji v Anglii. Čeští hráči postupně prohráli 1:3 s Nizozemskem, 0:2 s Ruskem a na závěr stejným poměrem s domácí Anglií. Bez bodu a s celkovým skóre 1:7 obsadili velmi pěkné 4. místo. Před odjezdem na kvalifikační turnaj se vyjádřil známý odborník na mládežnický fotbal Josef Pešice, že tento ročník je na dlouhou dobu poslední, který může na mezinárodní scéně něco dokázat. No, nedokázal... Samozřejmě dobře vím, že sport není všechno a odhadovat podle něho budoucnost země nepřichází v úvahu. Proto jako sportovní glosátor závidím učitelům středních škol, v nichž začínají tento týden maturity, a vyučujícím na vysokých školách, kterým při blížících se přijímacích zkouškách ukáže nastupující generace, že se z naší společnosti konečně stává společnost vědomostní, která nebude muset spoléhat na hbité kličky a rychlé bruslení...

Dlouhou dobu se v tomto bezvýznamném internetovém časopise bulvárního rázu (B. Čelovský)

Zabiják Vojtek

Foto: archiv

Toliko velice stručná zpráva z ekonomických novin. Nejde o to, kolik miliard prodělala nějaká nadnárodní společnost nebo kolik kusů se prodalo. Nejde o to, že PS3 se dostává ze svrabu do škrkavky. Nejde o to, že jeden kus úžasně drahé konzole je i tak dotován třetinou její výrobní ceny. Vůbec nejde o spekulace, jestli bude ještě někdy nějaký Playstation 4. To jsou všechno drobnosti.

Pamatuji si celkem zřetelně dobu, kdy jsme měli učebnice na brannou výchovu. Pamatujete si je také? Jasně si vybavuji známé grafy, kolik peněz vydává na zbrojení USA a kolik SSSR. Takové ty přehledné grafy, kde byly malé obrázky raket s jadernými hlavicemi, tanky, vojáci a nespecifikovaný piktogram pro chemické a biologické zbraně. Jako malý, nevzdělaný, jsem to celkem žral, hlavně ty rakety, každopádně pak jsem to začal ignorovat. Vybavily se mi až nyní, při čtení té krátké zprávy.

Jako správný výchovný kus literatury byly informace doplněny i o další ilustrační fakta. Jako třeba kolik věcí by se dalo postavit, kdyby američané zbrojili tak málo, jako sověti. Vždy tam bylo napsáno něco ve smyslu, že za ty dvě miliardy dolarů by se dalo pořídit sto padesát nemocnic, osm set škol, tisíc šest set domů a padesát vesnic. Byl to krásný kalkul, vždy mne zajímalo, jak na tyto čísla přišli.

Dvě miliardy dolarů.

Nezbyla na vás role drsného klaďase v akční filmu? A to i přesto, že tak dobře zvládáte tasení pistole a svícení baterkou. Rovněž jízda na nebezpečně silné motorce jen po zadním kole je pro vás jediný důstojný způsob dopravy. Nezoufejte. Pražská městská policie čeká zrovna na vás. Potřebuje totiž další strážníky a verbuje je prostřednictvím bilbordů, na nichž ukazuje, co bude takový městský strážník při své práci dělat. Tedy hlavně mířit zbraní (asi i střílet), ovládat silné stroje a tvářit se sveřepě a neohroženě. Hodných a vstřícných strážníků, kteří pomáhají druhým, nasazují a demontují botičky a vykazují žebráky, již není potřeba. Snad se v ulicích Prahy pak budeme cítit lépe, když poslední akční hrdinové naženou hrůzu nejrůznějším lumpům, kteří nám znepříjemňují život. Možná bude i příjemné vidět zoufale pomalu se ploužící turisty sdružené do nekonečných výprav, jak plni děsu hbitě uvolňují úzké křivolaké uličky, neboť se jimi právě na burácejícím motocyklu zvednutém na zadní kolo řítí nekompromisní muž zákona. To se nám pak bude v Praze dobře žít. A kdyby snad někdo obtěžoval otázkami typu „není to málo ?“, tak víme na koho se obrátit, aby na kverulanta dobře posvítil a jistě zamířil.

Naše a lotyšské hokejisty nahradí v nejvyšší skupině světového šampionátu hráčů do 18 let reprezentanti Běloruska a Dánska. Nováčky v naší úrovni mistrovství jsou pro změnu Litva a Nizozemí (dalšími účastníky pak Kazachstán, Lotyšsko, Itálie, Japonsko, Slovinsko, Rakousko, Norsko, Polsko a Ukrajina). Litva se do vyšší skupiny prodrala přes Austrálii, Chorvatsko, Srbsko, Jižní Koreu a Rumunsko. Postup to byl naprosto suverénní, nejvíce dali výrazně lepším Litevcům "zabrat" Rumuni a Korejci, které zdolali shodně 5:2. To Nizozemci měli těžší pozici. V sobotu večer v bouřlivém prostředí miškovecké arény v poslední třetině vedli už 4:1 nad domácím Maďarskem, aby horko těžko udrželi těsné vítězství 4:3 a zaslouženě se zúčastní šampionátu vyšší úrovně. Ostatní soupeři, tedy Mexiko, Izrael, Estonsko a Belgie nepředstavovali pro Holanďany vážnější problém. Samozřejmě existují i nižší skupiny světového šampionátu, jejichž účastníky jsou namátkou Turecko, Jižní Afrika, Nový Zéland nebo Island. Po výčtu těchto faktů vám jistě nemusím vysvětlovat, jaké ambice kladu na naši seniorskou reprezentaci na nadcházejícím světovém šampionátu v Rusku... Doufám jen, že nejvyšší představitelé českého hokeje včetně svazového předsedy a reprezentačního šéftrenéra mají alespoň podobný pocit trapnosti jako já a nezačnou nesmyslně kecat o smůle jako trenér "osmnáctky" Martin Pešout...

Nemoc je nepříjemná věc. V těchto dnech je to bohužel věc poměrně rozšířená. Ráno se probudíte a nemůžete dýchat nosem, spotřebu kapesníků máte větší, než nadrženec na peepshow, hlava vás bolí nebo se vám přinejmenším točí a vy nemáte myšlenky na nic jiného, než do sebe naládovat prášku nebo bylinkový čaj a zůstat ležet. No a tohle přesně se stalo mně.

Tak ono to zase tolik nevadí, jakmile si stabilizuji polohu v posteli, mohu jen sáhnout na noční stolek, kde mi leží Nintendo DS nebo v dokonce gamepad od Playstationa 2. Je tolik nedohraných her, takže pro nemoc se najde nějaká ta omluva. Takže copak mi to donesl kamarád minulý týden a já si na to ještě neudělal čas?

Jak & Daxter. Hopsačka od firmy Naughty Dog, která vytvářela "vlajkovou" hru pro první Playstation - Crash Bandicoot. "Jak" (čte se to klasicky, jako "Jack") je sympatický mladík elfího stylu, Daxter je na tom podobně, akorát je jízlivější a méně pohledný. Inu na začátku hry se Daxter změní v odporného sysla nebo co, ale jízlivost jeho komentářů mu zůstane. Grafický styl na úrovni komixu, pěkná hudba a hlavně - jde o jednu z prvních her pro PS2, takže je zázrak, že mi unikla. S chutí jsem vložil disk a jal se hrát.

Hned v první úrovni jsem se zasekl. Hra mne překvapila velmi vysokou obtížností na začátek hry - což je ale vyváženo stylem hry - máte k dispozici nekonečně pokusů. Nevadí, dal jsem si acylpirin a hrál dál. Postupně jsem vybil všechny nepřátele, posbíral všechny artefakty a jen jsem hledal východ z levelu. Nějak jsem jej nemohl najít. Povedlo se mi dokonce splnit všechny nepovinné úkoly. Ukazatel splnění hry mi píše - 100%. Kde je teda ta chyba? Podíval jsem se na hodiny a zděsil jsem se - první úroveň hraji již 6 hodin v kuse a stále ji nemohu ukončit? To bude nějaká blbost, určitě jsem přehlédl nějakou drobnost, musím se uvolnit a projít si to znova a v klidu.

Po dalších třech hodinách jsem vypotil horečku. Místo hlavy mne začaly bolet oči (a i ty se mi v zápětí začaly točit), bělmo dostalo rudou barvu a z koutku úst mi začaly kapat sliny. Mám totiž zásadu, že v žádném případě se nebudu dívat na internetu na nějaké návody - to je přece pod mou úroveň - navíc jde-li o hopsačku a o její první úroveň! Ve hře jsem objevil naprosto všechna místa, dokonce i ty, co autoři nevymysleli. Prošel jsem každičký pixel a vektor celé úrovně, ale konec jsem nenašel. Po dlouhé době mne u hraní počítačové hry popadl nefalšovaný vztek. Řešení bylo jasné - musím CD se hrou rozlámat, zničit, rozkousat a anihilovat! Tohle se prostě nedělá! Vztekle otevřu konzoli, vyjmu médium a jmu se jej lámat. Krátký pohled před popravou a ... omdlel jsem. Dvanáct hodin hraní jedné, první úrovně.

Z bezvědomí mne probudila až žena. Z ruky mi vyjmula nalomené CD, kde bylo krom velkého nápisu "Jak & Daxter" napsáno tako malým písmem "Demoversion - only one level" a konstatovala, že mám horečku vyšší než včera a jestli si nechci odpočinout třeba u hraní, jak obvykle činím.

Den první: Podívám se ráno na budík a zjistím, že vstávám brzy. I kdybych vstal v pět hodin odpoledne, pořád by bylo příliš brzy. Bezmyšlenkovitě sežvýkám snídani a o chvíli později oběd, večeře už se mi do staženého žaludku nevejde. Zkouším číst, ale po pár minutách vím, že to prostě nemá smysl. Jsem totálně paralyzován, proto se ani nepokouším o jakoukoli aktivní činnost. Hodiny se nejen nehýbají, ale s postupujícím časem dokonce jakoby se vracely. "Mohl bych si zdřímnout", řeknu si, ale je to zbytečné. Nemám šanci usnout. Pak přijde to, na co čekám. Dvě hodiny nervozity, beznaděje a utrpení. "Tak na to jsem celý den tak nervózně čekal?", ptám se sám sebe na pokraji nervového zhroucení. Kdyby tak šlo tu frustraci někde vyb(p)ít. Ale vím, že MĚ by nepomohl ani bordel, ani 5 promile. Nemůžu usnout. Den druhý: Hořkost i bolest hlavy z nevyspání přetrvává, ale mísí se s novým očekáváním. Vím, že dneska nebudu čekat tak dlouho. Průběh dne je totožný s předchozím. S tím rozdílem, že stále nemůžu zapomenout na včerejší frustraci. A je to tady zase! Tentokrát dvě a půl hodiny nervozity a utrpení mísených neznatelným zábleskem naděje. Konec! Vítězství! V předimenzovaném mozku je jen málo místa pro výbuch nadšení. Zbude jakási křeč. Vím jen, že přežít dvě porážky za jeden víkend je naprosto nemožné. Z toho pramení malá neznatelná stružka radosti. Ptáte se co dnes? Děláte si legraci? Vždyť dneska je přece zase hokej. Kdy tohle skončí...? Samozřejmě nikdy...

Včera skončila velkoryse vypravená vědecká konference věnovaná Chartě 77. K jejímu uspořádání se spojily prestižní tuzemské i zahraniční výzkumné a paměťové instituce. Setkání badatelů, analytiků, komentátorů opět tuzemských i zahraničních s aktéry a hybateli aktivit Charty 77 přineslo mnoho zajímavých momentů, z nichž se mohlo těšit početné auditorium v jednacích sálech. Ono potěšení se asi u mnohých přítomných neneslo v duchu všeobjímajícího blaha ze souznění hlasatelů dobra a pravdy a jejich zásadního vlivu na společnost. Spíše se mohlo jednat o potěšení z až nezměřitelné mnohovrstevnatosti společenství Charty, které spolu s dnešním projevováním se řady jejích osobností vyvolává mnohé dráždivé otázky a podněty k uvažovaní při odborné reflexi posunů či stagnaci společnosti. Mezi zúčastněnými chartisty asi nebylo příliš železničních výpravčích a ani přítomný Jan Křen patrně necítil potřebu znovu vyslovit respektive rozvinout svůj příměr o globálních dějinných posunech a místech odkud se k nim dávají pokyny. A přitom by často bylo na místě si uvědomit, že když Charta 77 vystoupila se svým prohlášením, svítila na semaforu obsluhovaném z ústředního stavědla bílá, to jest posun dovolen. Zásadního výsledku ovšem po letech činnosti dosáhla až v okamžiku, kdy na návěstidle modrou nahradila zelená. To že hlavní výpravčí rozhodně nechtěl, aby vlak opustil jeho seřazovací nádraží, a už vůbec si nepřál nějaké automatické stavění jízdní cesty na volné trati, přičemž k obému došlo, je věc druhá. Nelze upírat lidem Charty 77 jejich nesporné zásluhy o nasazení vykolejené společnosti zpět na koleje. Nedobře ovšem působí jejich křečovité mentorování a nezakrývané dirigování určené „mladé generaci“. Proto snad jen vystoupení skvostného kmeta Alfréda Kocába prosté jakékoli ješitnosti a nesené v sympatickém nadhledu odolá sžíravé otázce: „Není to málo?“